Mám v sobě touhu snění, hrady z písku rozbořené,
Hromové burácení, jasem slunce pokořené.
Mám v sobě poušť bez vody, stéká jen slza slaná,
Dva nenávistné rody, kde je láska zakázaná.

Mám v sobě tolik přání, nikdy k cíli nedoletí,
Ve slovech sílu zbraní, mrazivé věčné prokletí.
Mám v sobě trny růží, odvěký symbol krásy,
Oheň co spálí kůži, když jiskru neuhasí.

Nejdřív se musím ztratit, abych pak našel sebe…

Strážce zámků v hlubinách poznání,
Jsem strážce zámků…
Strážce zámků v hlubinách poznání,
Jsem strážce zámků…

Mám v sobě ukrytý smích, zakletý kdesi v hloubi,
Upřímnou radost v očích, která se s vášní snoubí.
Mám v sobě volnost koní, svobodu bez otěží,
Zvon v nebezpečí zvoní, čas někdy rychle běží.

Nejdřív se musím ztratit, abych pak našel sebe…

Strážce zámků v hlubinách poznání,
Jsem strážce zámků…

Udeřil hlas do tváře slovy,
Oběti své do sítí loví.
Slyšíš ta slova, jsou jako břity,
Svírají duši a raní city,
Jen na co sám chce, tak odpoví…

Jdeš poutí zapomnění a věříš, že se změní
Lidstvo na věky věků, od pradávna lže až k vzteku.

Hlavu k nebi zvedáš,
Stále sílu hledáš.
Ty víš, že lhát se nemá,
Proto měj ústa němá,
Intrikánům za pravdu nedáš…

Seš vězněm slepé touhy, žít život v pravdě pouhý,
Nebát se probuzení, toho rána, co vše změní.

Ústa lháře pravdy se bojí,
Vždy na povrch vyplouvá.
Lhář úskokem lstivým rány si hojí,
Jazykem zlým se vymlouvá…

Ztraceni v prachu cest,
V objetí prázdných gest.
Zapomenout na intriky,
Věřit na okamžiky,
Že každého čeká poslední soud a trest.

Seš vězněm slepé touhy…

Ústa lháře pravdy se bojí…

Proud času otáčí svět
I když jsou hodiny rozbité,
Každý den jiný, jako oheň a led,
Cesty k pravdě trnité.
Stín křídel chrání nás,
Zahalený lidskou naivitou,
Vesmírem plout nezbývá čas,
Je pradávnou touhou skrytou.

Kráčet po stopách, kudy šel čas s historií,
Vnímat okamžik životních krás…

Vkrádá se dál tiše zloděj cizích snů,
Tvář mu zakrývá temný soumrak příštích dnů.
Vkrádá se dál tyranovo volání,
Úder do slabin, bolest v marném čekání.

Držet se dál deset kroků zpět
Od propastí zrádných bezedných,
Nezažít peklo, co říká si svět,
V ruinách nevzhledných.
Pak slyšet ozvěny minulosti,
Rozluštit ukrytý hlavolam,
A na Boha jsem plný zlosti,
Dvacet černých růží na hrob dám.

Kráčet po stopách, kudy šel čas s historií,
Vnímat okamžik životních krás…

Vkrádá se dál tiše zloděj cizích snů…

Korálky snů na nit navlékám,
Když v slzách pár slov do vět zaplétám.
Snídám tvou vůni, prosím vstaň,
Svírám tvé tělo, tak se braň.

Jinovatkou ztuhlá ústa nezabrání přání říct,
Ještě malou chvíli zůstat v náručí schouleni víc.

Propast očí tvých se zdá nekonečná,
Vzájemnost osudů nás dvou tak společná.
V řadě tichých dní jsem sám a nehledán,
Dvě slova vyznání chci říct
V každém z prázdných rán…

Slyším dětský pláč, co mě provází,
Andělé v bílém první odchází.
Umýt z tváře strach, jak líčidla klaunova,
Z tváře anděla, co tak náhle zmizela…

Jinovatkou ztuhlá ústa nezabrání přání říct,
Ještě malou chvíli zůstat v náručí schouleni víc.

Propast očí tvých se zdá nekonečná,
Vzájemnost osudů nás dvou tak společná.
V řadě tichých dní jsem sám a nehledán,
Dvě slova vyznání chci říct
V každém z prázdných rán…

Den za dnem svět se otáčí,
Pro každého jen jedenkrát.
Rukou roztřesenou bubínek roztáčíš,
Kdo zastaví tvůj volnej pád.

Sevřené hrdlo, ruce v pěst,
Zkáza je jedna, šancí šest.
Ta chvíle okamžiku,
Jen ticho bez výkřiku.

Život je jako náboj,
Hazard s ním se nevyplácí,
I když seš velkej hráč,
Tak teď trochu příliš ztrácíš.
Hra vabank ruská ruleta,
Zlomí ti vaz, je prokletá,
Propadáš její vášni, omámen
Mocí zvláštní, mocí vítězství.

Chceš se životem šachy hrát,
Každým tahem dá ti mat,
Držet pozici krále však nejde neustále.
Vždy být na dohled věží, po šachovnici běží
Střelec na hřbetu koně či pěšák v přední zóně.

Nerovná hra, když osud karty rozdává,
Vítězství bylo blízko a přece prohráváš.
Vzrušení z napětí, kdy v žilách tuhne krev,
Nepomohou dobře skrytá esa v rukávech.

Mohl si získat mnohem víc,
Chtěl si všechno, nemáš nic.
Ze sklenky vína upiješ
A věříš že snad přežiješ.

Život je jako náboj…
…Strachem nedýcháš…

Plout, životem plout,
Nechceš stárnout, nezeslábnout.
Mříž, dělí nás mříž,
Skloň hlavu níž, seš smrti blíž.

Chladná jako z ledu, zradou opitá,
Číše vína plná jedu, po okraj nalitá.

Skolená, v kolenou zlomená
Za svou pravdu odvážnou,
Skolená, v kolenou zlomená,
Ale s hlavou vztyčenou.
Skolená, v kolenou zlomená,
Neústupná před zkázou,
Skolená, v kolenou zlomená…

Soud, čeká tě soud,
V sevření pout nevyhasnout.
Déšť, vše smyje déšť,
Ach bože kéž, ať zemřu též…

Chladná jako z ledu, zradou opitá,
Číše vína plná jedu, po okraj nalitá.

Skolená, v kolenou zlomená
Za svou pravdu odvážnou,
Skolená, v kolenou zlomená,
Ale s hlavou vztyčenou.
Skolená, v kolenou zlomená,
Neústupná před zkázou,
Skolená, v kolenou zlomená…

Nezkrotný oheň vzplanul,
Valí se suchým lesem,
Plazí se po stromech jako had.
Od moře vítr vanul,
Stává se čirým běsem,
Rozdmýchá kouř bez milosti kat.

Rudý pruh nad obzorem,
Zkázu ničím nespoutá,
Krvácí i srdce kamenné.
Bůh chraň tě, kdo seš živým tvorem,
Zvěř hnaná do kouta
Našla smrt ve žhavých plamenech.

Nekonečné dny a noci,
Nepřichází z vyšší moci déšť…

V žáru ohně život plane,
Zbyde jen popel a prach,
Proroctví osudem dané,
Budoucnost obestírá strach.
V žáru ohně život plane,
Zbyde jen země spálená,
Vina prokletí zůstane
Ve vzpomínkách spasená.

Jiskra, když plamen zažehne,
Pak vše živé spálí,
Děsivé peklo rozpoutá.
Vyprahlá země na uhel,
Co ještě nevychladla,
Oheň je koncem života.

Nekonečné dny a noci…

V žáru ohně život plane….

Pod tmavou oblohou klidně sním,
O dálkách vesmíru přemýšlím.
Hledím mu do tváře, zalistuji snářem,
Pak o tom příběh vyprávím.

Kdesi v čase v rajských zahradách,
Zrada kráčí cnosti po stopách.
Proč má tak rád pýchu, kdo svedl Evu k hříchu,
Adam ji nosil na rukách.

Hlas svůdný tiše našeptává,
To ďábel v těle hada ukrytý,
Se sladkými slůvky nepřestává,
Utrhnout láká, ochutnat láká.

Mocí pekel pokušení, s jablkem poznání,
Spravedlnost slepá není, Bůh je z ráje vyhání…

V ráji se právě rozednívá
A Bůh se na Zem podívá.
Vede kroky příští, z lidí život prýští,
Však obavu o svět neskrývá.

Hlas svůdný tiše našeptává…

Mocí pekel pokušení, s jablkem poznání,
Spravedlnost slepá není, Bůh nás z ráje vyhání…

Vepsaná znamení, stopy v kůře země má,
Pevný základ všeho bytí.
Zrozená pro život a život z ní je zrozený,
Gravitací chytí do svých sítí.

Pohlazení je cítit, když vlasy motá nám
Jemný vánek neviditelný.
Po polích žene prach, v lesích zanechává spoušť,
Orkán ničím nezvladatelný.

Bez zásahu člověka přetrvá věčnost živlů odvěká.

My a země jedno jsme,
Když naše kroky po ní kráčí,
My a vzduch jedno jsme,
Každý nádech spojuje nás.
My a voda jedno jsme,
Když naše těla jemně smáčí,
My a oheň jedno jsme,
Až Hádes rozhodne, že přišel čas…

Země, voda, oheň, vzduch…

Ladné křivky vln s rytmem v nenávratnu mizí,
Voda v hlubinách láká průzračností ryzí.
Mocí kouzelnou vše čistí do krásy,
Pramen chladivý co žízeň uhasí.

Hoř, ohni hoř, svým světlem cestu ukaž nám,
Spal dary bohů v Pandořině skřínce.
Hoř, ohni hoř, jsi dobrý sluha a zlý pán,
Když nepopálíš svého prince.

Bez zásahu člověka…

My a země jedno jsme…

Soud, soud, soud svět mými ústy svolává,
Rád ponesu kříž, kříž, ten kříž
Zem štědře dětem rozdává s kolébkou.

Přede mnou zvěstovalo lásku
A ráj pro lidi tisíc proroků,
Však rozplynul se sen, zbyl dým
A moře rudých potoků.

Znát, znát, znát lék na tuhle dobu bolavou,
Naučit se žít, žít, jen žít
A neusínat s obavou tíživou.

Já kašlu na slíbenou spásu
A ráj andělů s mečem ohnivým,
Tak poraďte mi prosím jak žít
S člověčím srdcem poctivým.

Proč ve mně tluče, proč tluče, snad už se blíží
Soud, soud, soud těch, co se teprv´ narodí,
Chtěl bych při tom být, žít, jen žít
Až proroctví se zahodí s úlevou.

Protože zvěstovalo lásku a ráj
Pro lidi tisíc, tisíc, tisíc proroků,
Však rozplynul se sen, zbyl dým
A metal moře rudých potoků.

Já kašlu na slíbenou spásu a ráj…

Znát lék, lék, lék na tuhle dobu bolavou,
Naučit se žít, žít, jen žít a neusínat s obavou,
Naučit se žít, žít, žít a neusínat s obavou,
Naučit se žít.