Touha tvá je zvrácená, nebeská brána zavřená.
Zkaženost je rouhání, bát se svých probuzení.
Pročítáním knihy knih, myšlenkou uzavřený,
Nejsi jako nikdo z nich, nebem bloudíš ztracený.

Po migračních čarách stád,
Znavený, Ikaros zažil let i pád.

Proti větru k výšinám ruce rozpínáš,
Stín křídel tvých část země zakrývá.

Květy zlé za zahradou měnící se v širý háj,
Burácejí záhadou, nepochopený jinotaj.
S touhou bájných Daidalů majestátně stoupat výš,
Silou mocných Pegasů nebem ztracený bloudíš.

Po migračních řadách stád,
Znavený, Ikaros zažil let i pád.

Proti větru k výšinám ruce rozpínáš,
Stín křídel tvých část země zakrývá.
Proti síle zákonů touha nevinná,
Být k slunci blíž,
Máš křídla vztyčená – chceš letět dál!

Touha tvá je zvrácená, nebeská brána zavřená,
Zkaženost je rouhání, bát se svého ztracení.

Tající sníh rozlévá řeky v údolích,
Ten nápor nikdo neovládá.
Přívaly vody nespoutají v nádržích,
Příroda krutou daň si žádá.

Pohár smíru přetéká, pohár smíru přetéká…

Ničivý orkán přivál z moře k pobřeží,
Nad pevninou se písek vznáší.
Svou silou láme stromy, ničí přístřeší,
Jen lidskou hloupost neodnáší.

Pohár smíru přetéká, pohár smíru přetéká…

Kam jen kráčí tenhle svět, zkažený už kolik let,
Lidská touha věčně spěchá za poznáním.
I ten nejkrásnější květ příroda si bere zpět,
Kdo z nás slyší její varovné volání?

Vyprahlou zemi žhavé slunce žízní trápí,
Už týdny všechno živé strádá.
Modlím se za déšť, který bezmocnou zem skrápí,
Příroda krutou daň si žádá.

Sedm hříchů pozemských,
Sedm andělů nebeských.
Padlý vítěz vstává, úpis krví podepsal
Touha žít v něm bouří dál.

Sedm synů zrozených,
Sedm svící bezbranných.
Plamen hříchů sálá, vánek svíci zhasíná,
První z tvých synů umírá.

Vidíš své stopy za sebou,
Jen krev a slzy za tebou.
Plivni do tváře smrti, právě náruč otvírá
Třetí z tvých synů umírá.

Ďábel a sedmý syn, ďábel a sedmý syn,
tvůj svatý hřích, v očích pláč a na rtech smích.
Ďábel a sedmý syn, ďábel a sedmý syn,
Mefista proklínáš, odříkáváš otčenáš.

Sedm koní znavených,
Sedm knih nedopsaných.
Osud rukou pátrá, jednu z knih teď zavírá,
Pátý z tvých synů umírá.

Vidíš své stopy za sebou,
Jen krev a slzy za tebou.
Plivni do tváře smrti, právě náruč otvírá
Šestý z tvých synů umírá.

Zeď pevnosti skrývaná
Pod příkrovem džungle v horách planoucích.
Hledače štěstí přivítá
Země zlata krásou svou dech beroucí.

Pod náporem času nepovolí,
Zničit bájnou krásu nedovolí.

Svátek krve začíná, touha vyhnat
Bílý dvůr v říši slunce sílí dál.
Eldorádo ožívá, orel vzlétá
K oblakům, legendou zůstává.

Stezkou králů prochází
Synové slunce, králi Inků oddaní.
Starý vrchol končí v nebesích,
Každé ráno vítá slunce procesí.

Pod přívalem vůní se probouzí,
Vnímat krásu tůní se nevzpouzí.

Aylly bájných Inků mohly přežít staletí,
Dřímat v klidném spánku, zlaté nemít prokletí.
Inti – bůh slunce vidí jak jeho říše skomírá,
Naslouchá řeči lidí, tambu světu otvírá.

V proudu dní vítr vane slzavým údolím,
Bezcitný, studený.
Andělé zpívají píseň nevinným,
Hrdlo tvé zdobil kříž nádherný.

Srdce mé, tak hladové – opuštěné,
Toužící, tiše křičí jméno tvé.

Vstával jsem a znovu padám do hlubin
Očí tvých tajemných, čarovných.
Krása tvá čistá, jak měsíc za nocí,
Nádherná jak světlo hvězd vzdálených.

Nevím sám, zda je to bůh – kdo právo má
Život vzít, slyším jen pláč andělů.

Rytíři řádů nebeských, rytíři křížů andělských
Chrání lásku v srdci mém, má Agnes.
Rytíři řádů nebeských, rytíři křížů andělských
Chrání kouzlo duše tvé, nedotknutelné.

Lest, horší než zvěst, zatnutá pěst nad hlavou,
Dost, spálím ten most, ukrutná zlost nad sebou.
Čest, zločin a trest, znamení hvězd před bohem,
Den, horší než sen, kamení jen před hrobem.

Déšť s větrem sílí a sráží k zemi ohně zrození,
Blesky plují z nebe, loď života na prach promění.
Tichou ozvěnou ve vánku, strojem času pluju k soumraku,
Osedlal jsem vítr, letím zlatou branou k oblakům.

Ještě jeden den, kdy mám chuť žít,
Ještě více slz kane z očí odvážných.
Ještě jedna noc, kdy můžu snít,
Vede nás jasná hvězda země statečných.

Zákon a řád, chci stát se ostrovem,
Dalekým, navždy volným, svobodným.
Vzestup a pád, můj sen je prozrazen,
Proklínám vlastní zrození.

Mířím k dálkám na křídlech snů,
Mířím k dálkám zpět do minulosti.
Mířím k dálkám pryč z reálných dnů,
Hlas mě volá, říká – „vítej ve vesmíru, pane můj“.

Pane vznešený, proč já mám jít,
K temným zítřkům sám, k zástupům raněných.
Východ slunce znám, teď mám chuť žít,
Nenávist klíčí ve tvých rukách zbabělých.

Bok po boku sám, smělý a zkušený,
Být ve vlastním já cizincem vězněným.
Sám nezůstávám, nadešel čas jít,
Dál nezbývá než hrdost odložit.

Naléhavá slova smrti staví kamennou věž,
Jemně svádí, když krátí čas, svatě pobízí „běž“!
Zpěvy chóru nesou tělo, víme, co je nevidět,
Zaslepeni budoucností ohlížet se nedokážem zpět.

Do hlav sebevrahů staví hlavní královský stan,
Již neumožní vysvobození,
Před bohem se odmlčela, věší u jeho bran,
Není znovuzrození.

Života čas ten končí pro nás na řece Styx,
V pramici nedojmeš převozníka
Příběhem svým, tak lascivním,
Pravdou se před smrtí neutíká.

Brána nebeská klenutá bodrostí
Nad kouzlem zrození se chvěla.
Dole v paprscích vstávalo s bolestí
Jeviště života – ta cela.
Tak přijmi tenhle věk,
Pocty k nohám tvým už zrají – už zrají.
Tvé dny jsou andělé,
Oběšení andělé, co ámen šeptají.

Odsouzená k trestu života schodištěm dní se zadýchá,
Než hodí na nás těžkou síť, do hrobu růže z Jericha.
Navždy jiná, po sté neměnná, ten prohrál, kdo jí zhrd,
Okázale točí světem, hle život, náhle smrt.

Noční chlad, měsíční svit kouzlo má,
Třipytivým krokem zima kráčí.
Života běh, teplo slunce je tak vzdálené,
Jizvy času studené.

Padá sníh, přikrývá nešťastnou zem,
Barvy se ztrácí, vše je bílé.
Ledový dech, slzy skrývané za maskou lží,
Krůpěj rosy obnaží.

Prolévají dětské slzy nevinné,
Svědomí jak plamen v mlze ztracené.

Říše hvězdného mystéria
Sevřela království v mrazivou pěst,
Kletba jej v pláň sněhu zahalila,
Nikdy však nezlomí hrdost a čest.
Říše hvězdného mystéria
Uvrhla na krále zlé prokletí,
Srdce mu v kus ledu proměnila,
Navěky zůstane v ledovém zajetí žít.

V zemi věčného ledu, v zemi, kde život spí,
Sníh tíhou stromy naklání.
Mlha jen zvolna stoupá z řeky zapomnění,
Vítr se v lesích prohání.
Poslové věčné zimy svá křídla stahují,
Z údolí smrti odchází.
Hladina šíří záblesk paprsků slunečních,
Smrtící anděl přichází.

Ranní slunce vstává z pouštní duny,
Na miskách vah vesmír zmítaný.
Pochod zkázy, budoucnost jsou ruiny,
Armageddon strachem vítaný.

Oceánem času, v návratech zázraků,
V labyrintu lží skrývá se svíce posledního svítání.

Nářek žalostný tmou a tichem zní,
Slunce v barvě krve zapadá.
Z očí sálá zlý oheň vražedný,
Do magického kouzla upadáš.

Bez koruny král na smrt přísahal,
Sám brázdí svět, hledá grál.

Moudrost dávných let se chvěje strachem,
svatá válka zuří v nebesích.
I tichý vítr sfoukne svíci prachem,
krvavý déšť proudí do moří.

Čekáš znamení, talisman zrození,
Máš blízko, avšak vzdálený.

Smích i pláč vždy slýchával,
Smích i pláč, když vracel se – „král“.

Vzlétni výš, potom zříš světlo duhy na křídlech orlů,
Vzlétni výš k oblakům, dokážeš přivolat déšť.
Vzlétni výš, ptáky zříš, slyšíš je zpívat v království bohů,
Vzlétni výš k oblakům, dokážeš přivolat déšť.

Svit hvězd propadá do očí prázdných,
Osvítil tvou duši znavenou,
Kolik bylo slz již vyplakaných,
Kráčíš za svým snem po kolenou.

Vítr zpívá píseň bezmocným,
Řád zloby svírá mysl souženým.
Kdo jsou ty tváře, kterým čas všechno vzal?
V kořenech dobra stojí krutý král.
Stín temných růží dmýchá zmar,
Pláč dětí, zlo získává tvar.
Svět krvácí, jeho rány se nehojí,
Nebesa pod tíhou hříchů sténají.

Bloudícím duším, v moři prokletí,
Čistým, silným jak láska v zajetí,
Ráj dávný vstupu nebrání.
Nevinné kroky osudovosti
Kráčí cestou svou za věčností,
Zvon zkázy silně vyzvání.

Otrávené trny růže krvavé
Zahalené v kápi hříchů a vin.

Oceán krvavý nejtemnějších odstínů,
V bažinách bezpráví teď potápí torzo snů.
Oceán krvavý, síla v něm je zrozená,
V bažinách bezpráví válka růží začíná.

Na rukách božích ulpí lidská krev,
Pařát smrti roztáhl svůj hněv,
Hnán sílou věčného plamene.
Pán bouří deštěm bičuje hladinu,
Mařit životy neváhá vteřinu,
Bůh mívá srdce kamenné…

V čele klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém,
Černá saka a žena hrdiny pod paží s amantem.
Kytky v dlaních a pásky smuteční civí tu před branou,
Ulpěl na nich pach síně taneční s bolestí sehranou.

Co tady čumíte, vlezte mi někam!
Copak si myslíte, že na to čekám?
Co tady civíte, táhněte domů!
Pomníky stavíte, prosím vás komu?

Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,
Je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet.
Pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,
Ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou.

Co tady civíte, zkoušíte vzdechnout?
Copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout?
Z lampasů je nám zle, proč nám sem leze?
Kašlu vám na fangle, já jsem chtěl kněze!

Nejlíp je mi, když kočky na hrobě v noci se mrouskají,
Ježto s těmi, co střílej po sobě, vůbec nic nemají.
Mňoukaj tence a nikdy neprosí, neslouží hrdinům,
Žádné věnce pak na hrob nenosí neznámým vojínům.

Kolik vám platějí za tenhle nápad?
Táhněte raději s děvkama chrápat!
Co mi to říkáte, že šel bych zas? Rád?
Odpověď čekáte? Nasrat, jo nasrat!

In flow of days, wind blow through a tearful valley so fast,
Cruel and cold Angels sing songs to those with no sins a Cross
Was around your throat.

My heart, so hungry, stays to blame longing,
Quietly crying your name.

I was up, but I´m falling deep again into your eyes,
It goes so fast. Your charm is like
A moon at a night beautiful as Brightness of all stars.

I don´t know if it´s the God who´s got the right take all life,
I only hear the angles cry.

The knights of orders heavenly, the knights of crosses Angelic
Protect love in my heart, my Agnes.
The knights of heaven, mythical, the knights of angels,
Peaceble protect Magic of your soul, so untouchable.

A mist, there is no bliss, a clenched fist above my head.
Pray, this is the day, when the god may hear you prayers.
Take, all that you fake, causing me ache in my soul.
Wait, Sharpen your blade, too much you hate, no control.

I don´t know if it´s the God...

The knights of orders heavenly...