Fantazií vláčen a spoután,
Bloudí v zahradách svých nejtajnějších snů,
Básník srdce kráčí loukou květů chráněných,
Omámený krásou barev, vůní nádherných.

Uvězněný romantickou duší,
Pročítá stránky knihy stářím znavené,
Poutník v čase letí světem věků vzdálených,
Okouzlený sílou příběhů zaprášených…

…Co letí kalendářem, ztrácí listy snáře,
Lákají nás mocí tajemnou…

…Vejdi do říše pohádek a snů,
Kde slyšíš zvony fantastů.

Už bijí zvony fantazie a bijí pro každého z vás,
Vše co je mrtvé ať ožije, víra, naděje, láska v nás.

Beznohý kráčí, nevidomý spatří
Proudit nachový vodopád.
Do spárů dračích Jeruzalém patří,
Předpovídá Ježíšův pád…

…Vejdi do říše pohádek a snů,
Kde slyšíš zvony fantastů.

Tvá čarodějná síla tak tajemná,
Tvá fanatická víra nadmagická.
Polibkem vše začíná, na kříži to končí,
V ráji byla stvořená, teď v zahradách se loučí.

Skrývají své tváře v kápích, teď se zradou trápí
Pod tíhou svědomí.
Vzývají boha co dá pít, v slzách se neutápíš,
Tvou víru nezlomí.

Ruce ti svážou, ústa umlčí, však duši tvé neporučí.

Zmámená, v rukou bodláčí, už se neotáčíš,
Jsem tvůj smutek, jsem tvůj žal.
Ztýraná okovy vláčíš, bez pomoci kráčíš
Na druhý břeh, za ten val.

Vím, končí náš sen, stírám slzy své,
Slyším tě volat jméno mé.

Zas chceš vstát a klečíš na kolenou,
Zvedáš kříž cos měla na ramenou,
Tvé tělo znavené teď hoří v plamenech,
Vzlétá duše tvá tak rozervaná – duše tvá.

Rimortis, podívej, už svítá,
Rimortis, nový den tě vítá.
Rimortis, s tváří tak bledou,
Rimortis, na pranýř tě vedou.

Planety nebem plují v objetí lůna vesmíru
Cestou pokračují, září barvou safíru.
Nekonečné vesmírné galaxie
Tají mi dech kosmická harmonie.

Oceánem planet proplouvám,
Zda jsme tu vážně sami já se ptám.
Jestli vůbec a kdo z nás
Dokáže překonat čas,
V mléčných drahách hvězdných sfér
Meteoritům změnit směr.

Úsvit půlnoc krátí, osvětlená runway v přípravách,
S myšlenkou zda-li se vrátí kosmický koráb vyplouvá.

Nebeskou bránou prolétnout,
Toulat se tmou nekonečnou.
Nadpozemskou katedrálou
Majestátně vesmírem plout.

Milion světelných let v nadpozemské páře
Pomalu rodí se svět, proniká slunce záře.
Jsme jednou z hvězd, nicotné zrnko prachu,
Život a smrt, ta hra má hořkou pachuť.

Země se otáčí v hrobě svém,
Já odlétám mlhavým rozbřeskem.

Tón zvonů spánek provází,
Zahradou stínů procházím,
Noc kouzel začíná.
Zuřící plamen poznání
Navěky zháší svítání,
Těžce se vzpomíná.

Zlé dračí sémě rodí se ve mě oheň a žár,
Slova i když tak strohá jsou nejvzácnější dar.

Držím klíč k bráně neštěstí,
Sedím na trůnu špatnosti,
Osud se zády otáčí.
Hadí stisknutí smrtelné
A stádo koní splašené,
Hledím pravdě do očí.

Vím, co mi schází, uvnitř se plazí podivný splín,
Podá mi růži co bodá tajemný stín.

Osud je zlý černý kůň zasažený do slabin,
Nezkrocený v otěžích, volnost užívá.
Osud je zlý černý kůň zasažený do slabin,
Nezkrocený v otěžích, stále utíká – utíká.

Zrádná je svůdnost vlastních gest,
Pavoučí pečeť umím plést
Napříč šachovnicí dnů.
Srdce mé slunce zalilo,
Pak vyhaslo a zčernalo,
Mizí ve věčnosti snů.

Zlé dračí sémě rodí se ve mě…

Osud je zlý černý kůň …

Tvář jako Jackyl, jindy jak Hyde,
Pokořený před kořeny.
K jezeru stínů chci koně hnát,
Ponížený činem ženy…

Vím, co mi schází…

Osud je zlý černý kůň…

Oklamán tvou křišťálovou koulí,
Větrem hnán přes sedm moří
K lagunám nebezpečným,
Tam kde Sirény svádí zpěvem nádherným.

Zahříván paprskem slunce pouhým,
Nevítán zástupem věrných,
Samotou oněmnělý,
Přílivem kráčí trosečník osamělý.

Kobercem z květů utkaným,
Kouzlem úsvitů omámený.

Zadýchán šeptá svá přání hvězdám,
Zavírán pod mizejícím sluncem
Ráj pokojně spí, vůni moře,
Krásu vášně soumrak pohltí.

Ještě jednou chce cítit ten déšť,
Sílu pevniny, ach bože kéž…

Buď vůle tvá, silný a vznešený tak Fénix stoupá z popela,
Buď vůle tvá, staň se co má se stát, nadějí rána probdělá.

Ve skalách tvým hlasem orel volá,
V ozvěnách odráží
Melancholii osamění,
Mrazivá vášeň přerůstá v pokušení.

V zahradách je cítit vůně plodů,
Na rukách ulpěla tíha
Zachránit pokolení,
Nenechat jméno upadnout v zapomnění.

V každém smyslu je ukrytá lež,
V každém ráji jedovatý had.
Jen lehký vánek přináší klidný spánek,
Svit měsíce způsobuje chlad.

Rozum ti říká do věží
Běž rozhoupat starodávný zvon.
Jeho varování budoucnost zachrání,
Do dáli je slyšet jeho tón.

V bouři století sám jen požehnáš
Svému prokletí bránu otvíráš – otvíráš.

V záři hvězd – nebeských – sledován zrakem světa,
Ze tvých gest naděje neodlétá.
Znáš dost cest – pozemských – těch co v mapách nejsou,
Nech se vést, projdi je dál.

První záblesk světla šlehl tmou,
Žhavý blesk do země udeřil.
Měsíc je tak bílý, úder hromů sílí,
Orgie ticha přerušil.

Černé mraky nesou prudký déšť,
Utíkáš přes potemnělou pláň.
Nevázaná bouře, tak podobná tvé auře,
Chladnokrevně vybírá svou daň.

Napříč minulostí, po cestě k vzpomínkám,
V zrcadle zoufalství klopýtám, nevím kam.
Čarodějka krásná tiše odříkává
Formuli kouzelnou, podivný příběh tím rozehrává.

Ta bytost nádherná jen chvíli zůstává,
Poslední z andělů nám křídly zamával.
Zachraňte duši mou já křičím raněný,
Pak noční oblohou letí kočár párem koní tažený.

Tak sám nasedám, odlétám ke hvězdám,
Vysouším déšť z mé zbyté tváře,
Vyháním zlé sny z kalendáře dnů,
Co chutnají jak blín,
Jsem krajina bez stromů,
Však zlobu uvnitř necítím.

Oheň v srdci sálá, svým žárem pálit
Nepřestává, sílu má.

Napříč minulostí, po cestě k vzpomínkám,
V zrcadle zoufalství klopýtám, nevím kam.
Zachraňte duši mou já křičím raněný,
Pak noční oblohou letí kočár párem koní tažený.

Po celá staletí světu touha vládne,
Překročit vlastní stín, poznávat nepoznané.
Zvědavost lidstvu dá naději na odpověď
Kdo z nás se může stát obrazem dávných legend – bájných.

Hřeby jsou pod ledem a lano držíš pravou,
Náhle oslepen sluncem nad svou hlavou.
Jen zvuky karabin, jsou poslední záchranou,
Teď padáš do hlubin, z očí slzy kanou.

Dál letíš jak pták, svobodný brány bortíš,
Nám jen zůstává smutek a pláč když sny se hroutí.

Zlomená křídla labutí, rány do lidských perutí,
Vítr skučí bolestí, ptáci řvou nenávistí.
Zlomená křídla labutí, umírajících obětí,
Tvůj pád nezastaví!

Píseň o černých růžích vánek smutně zpívá,
Píseň o mrtvých mužích a bůh se na to dívá.
Stoupáme branou času, spirálou budoucnosti,
Ztichla ozvěna hlasů, usínáš ve věčnosti – sám.

Když zima střídá podzim v barvách svých,
Když hejna ptáků odlétnou,
Na žluté listí padá hebký sníh,
Chladný vítr nese zpověď tvou.

Vzpomínky na dětství se vkrádají,
Ty tiché kroky poznáváš,
Milióny vteřin odkapávají,
Obraz však stejný zůstává.

Zoufalá přání úpí v závratích,
Ty si už viděl hvězdy lhát,
Měsíční básník pouhým mávnutím
Svou moc nad životy dal znát.

Jdou, při tobě jsou a ty jim uvěříš
I když tolikrát ti lžou, jsou stále stebou,
Šeptají, ztrácí dech, víc už nemohou.
Dál jen v srdci tvém zůstanou, ve vzpomínkách.

Pod tíhou vin nerovný boj citů
Otec a syn svádí celá staletí.
Kapradí stín chrání život květům,
Pár kopretin zdobí pomník v zákoutí.

Spadaným listím prodíráš se dál,
Těšíš se krásou zrození,
Života podzim se tak klidný zdál,
Náhle smrt zuby vycení.

Dnem zjizvená zem, zabíjej, abys žil
Chycen v síti životem.
Tmou jak slepí jdou, neslyší volání,
Plují noční oblohou.

Žár skrytých přání v agónii zdání,
V zajetí růží pustý zámek iluzí.

Řád teď začíná, tyranů zbaven ten,
Kdo má svého Merlina.
Stál, v očích mu plál vražedný zloby žár,
Krutostí vyzbrojen král.

Dál knihy pálí svatí muži v kápích,
Ve jménu kříže věčný oheň v nebesích.

Dál zůstává, dál raněná,
Dýchá lidskou zlobou pýcha královská.

Svítání dnes poslední jeho tvář nerozední,
Zůstává odhodlaný, prohrává, je ztracený,
Svým národem zrazený.

Tvých věrných šik bludný kruh uzavírá,
Pouhý okamžik, srdce tvé úzkost svírá.

Zná osud svůj, král zná osud svůj,
Přesto se brání znamení.
Chór mohutný, zní chór mohutný,
V oblacích prachu umírá král slovutný.

Vyprávěl mi posel z krajů vzdálených, kde noc je den,
A kde život v květech krásně zbarvených zdá se být snem.

O dívce krásnější než Fátim, žena snů,
O chlapci, který s ní byl šťastný třikráte sto dnů.
Své verše jí psal, a Korán ji chodil číst,
Její srdce vzal, bílý nepopsaný list,
Růžovou vodou, omýval vždy její tvář,
Když s jitřní dobou, vycházela slunce zář.

S ránem však havran štěstí ctí,
Vzlétl nad kraj jak černý dým,
Z křídel mu na zem spadla zášť,
Láska oblékla smutku plášť.

A v chlapcově duši posel žárlivý zlým ohněm vzplál,
Pro nic za nic nožem, který tiší smích, tu dívku hřál.

Tak Hádíth končí smrtí bláhovou a den jde spát.
Tohle se stalo s dívkou ubohou, však třeba znát.

Že Prorok vyřkl soud, jdi k lidem ztraceným,
Al Mandžum jméno buď tvé, jsi dnem věčně šíleným.

Ten posel neřek víc,
Korán jal se číst,
A já veršů pár,
Do písku jsem psal.

S ránem když havran štěstí ctí,
Vzlétne nad kraj jak černý dým,
Z křídel mu na zem padá zášť,
Lásku chraň ten kdo ji máš.