Smutnì duní Zemì, sám poslouchám ten sten.
U¾ nelze dýchat víc, pod mohutným ledu pøíkrovem.
Vyschlá torza kmenù, ty sílit vidìl jsem.
V¹e pevnì uzavøené, do ètyøech neprody¹ných stìn.

Ledarium - v¾dy" necítím bít svoje srdce.
Ledarium - ¾havý kdys oheò nyní mrazí.
Ledarium - chci sevøít ten plamen ve své ruce.
Ledarium - uvìznìni neoblomnou hrází.

Odvr¾eni svìtem, co odklonil se z cest.
Ten svìt kdys byl nám v¹ím, nyní zahlcený morem mìst.
U¹lapáni dobou, nám vdìèí za svùj zrod.
Bez báznì, hany se dají, pøes na¹e tìla na pochod!

Sivá tváø její pohltí prach,
støíbrné hvìzdy na lících jí tají.
Krùpìje smutku stékají v øekách,
øeky bez konce - tak hoøké se zdají.
Hledíc na obraz na hladinì vody,
polyká slova, je¾ øíct se nedají.
Dusí oprátka vlastní nesvobody,
znavené oèi útìchu hledají.

Jednou uvidìt jasnìj¹í den,
jednou umlèet svìdomí køik.
Záøící Triskeles daroval sen,
ké¾ svìtlo protrhne èerných chmur ¹ik.

Dvì drobné dlanì plaètivou tváø kryjí,
pod bílým závojem stigmata viny.
Doteky hlubin snad tu vinu smyjí,
èarovné tùnì snad utopí èiny.
Èiny co s mùrami vrací se zpìt
a du¹i nebohé nedají spát.
Mùry co do køídel zahalí svìt,
vìci co vidí¹ se nemìly stát...

Mocná hlava draka pøídi záøí,
skrze poslední paprsky soumraku.
Noc si vezme rysy z na¹ich tváøí,
nad hlavou záøe ?zimního zázraku".
Posvátnou lodí pøes prokletou øeku,
tak ká¾e osudu pochmurný hlas.
Zazvoní hrana starému vìku,
korunu moci tak uchvátit snáz.

Ve spirálách èasu,
jsme zakleti v led.
Tak jako den konèí,
nás odvrhl svìt.

Kolobìh roèních dob je ji¾ koneèný,
pod ledem kù¾e zdolá hráz vìku.
Dobøe ukryta paprskùm sluneèním,
vyhasla nám srdce, my zpro¹tìni dechu.
V¹ak cosi pøec tí¾í, co nedá nám jít.
Za stìnou ze skla, nebe se mìní.
Nedýchat, necítit, pøeci v¹ak ¾ít.
Obloha skryje dar bójského snìní.

Zvíøený prach nebeských cest se s ránem budí.
Tesklivý ptaèí køik vítá mé probuzení.
Po magickém snu jsou raná chladná a zemì studí.
Vytr¾ený paprsky svìtla ze spárù okouzlení,
jsem sám...

Kotyz - volání v dusotu kopyt,
Kotyz - ve vìtru zní...

Obraz pøed oèima jasný mi zvolna mizí.
Mizí v ¹edi mlh, v oparu zapomìní.
Ké¾ by del¹í byl ten sen, chci zkrotit touhu ryzí,
nebo chtìl bych do dna vypít pohár nevìdìní.

pozn.
Jméno Kotyz je jménem thrácké bohynì, která byla uctívána i Kelty (v Boiohaemu). Patøila k podsvìtní hierarchii. Krajem projí¾dí za mìsíèních nocí na bílém alabastrovém oøi, spøádá osudy a kontroluje sny. Vystupuje a bývá za úplòku spatøována u Zlaté brány.

Kovovì ¹edý sráz, ènící nad chladnou øeku,
pod póry kù¾e høeje svìtlo nových svìtù.
Ve svitu vzdálených lun, lidmi nepoznaných,
nebe dne¹ka ji¾ mizí, mizí zde v mých dlaních.
Ohromen barvou ¹era, skrytého v øíèních tocích.
Oslepen jasem novy, bdící pøi mých krocích.
Pod nohama zebe, jako mlha padlý strach,
podlomen osudem zhùry hvìzdných, chladných, cizích.
Drah!

Na strunách noci a" hrají, hrají vládcové prastaøí,
tóny mých tu¾eb a snù, tóny je¾ nikdo nestrá¾í.
Na hladinách nehybných jezer, kde støíbrné labutì sní,
a" lesknou se ver¹e mých slov, ver¹e v nich¾ stále jsem s ní...
Ptám se vás mudrci skrytí, v kmenech, v horách spící,
proè víc a víc vadne ná¹ svìt, proè hasnou plameny svící?
Doléhá stále víc pocit, pocit ten v nitru mém dlící,
tak dìsivì známý je plamen, pocit ¾e jedna z tìch svící
je má!

Vrcholky kopcù jsou pøikryty mlhou,
Opar se laská s nimi s oèividnou nìhou.
Slunce je uvìznìno za hradbami mrakù,
Vidím mrtvé stíny jak vystupují z vrakù?
Z vrakù co loïmi byly, kdy¾ pluli po øece ¾ivota,
Její¾ tok je pomíjivý a ka¾dá loï nakonec ztroskotá.

R.: Veletok ¾ivota protkán je proudy,
Nesou nás ke slávì, vrhnou do zhouby.
Dál toèí se ¾ivota vøetena,
Má nit je krátká a v pùli je str¾ena.

Èas mùj se nyní naplnil,
sám stojím ve tmì na pustém bøehu.
Tichý pøevozník pramici pøistavil,
Nastoupím, v¹ak rád bych se dal do bìhu.
Na této stranì ji¾ pro mì nic není,
Radosti ¾ivota se smrtí pominou,
Ticho onoho svìta své zuby cení,
Vzpomínka na mì má tváø kamennou?

Le" má du¹e napøíè zemí èasy zjizvenou,
le" má du¹e ve spìchu, ne¾ oèi "dole" procitnou.
Stékej du¹e po kapkách do oèí smutku plných,
stékej v proudech do keøù, kde tmavé rostou trny.

Marnì oèi vzhlí¾í k nebi blankytu,
marnì slaná rosa zkrápí zem.
Srdce táhne k dolù, nièí touhu po citu,
èerný povoz bloudí lidským snem.

Pi¹ má du¹e emoce v symbolech oghamových.
Brouzdej du¹e v hodinách èerných køídel vran.
Odnes du¹e tìlo mé do jiných svìtù - snových.
Naskrz tìly bez dechu, do v¹ech svìta stran.

Ve spárech mokøin a ¹edavých blat,
v odrazu jezer tak ledovì èirých,
holé èní kmeny do smuteèních øad,
za¹edlé tváøe mtrvých i ¾ivých.
Tesklivá píseò vody co se dere,
skrz srdce hor do dáli se táhnoucích.
Ledové kapky tu padají z nebe,
pøetì¾ký pohled do slz vìènì kanoucích.

Zemì slz - zèernalá du¹e ve smutném objetí.
Zemì slz - utichlo srdce pod tíhou ¾alu.
Zemì slz - v peøejích èerných, poslední vzepìtí.
Zemì slz - pod vodní hladinou, strnulých svalù.

Bezelstné oèi v hlubinì mizí,
uvadá slunce, usíná den.
Oèi tak vzdálené, pohled tak ryzí.
Nezaznìl výkøik a nezazní sten.
Konec je poèátek, vìèný kruh bytí,
cestuje du¹e do vesmírných sfér.
Pøíli¹ ji¾ tí¾ily okovy ¾ití,
marné jsou slzy èerné jak tér.